Po několika měsících vás opět zdravím. Mohlo by se zdát, že jsem nebyla vůbec aktivní a částečně je to pravda. Ale zprávy na facebooku, či e-mailu mi pořád fungují, a tak jsem se setkala s dalšími dech beroucími příběhy o vás. Ale vraťme se na začátek mé dlouhé pauzy…
Po všem, čím jsem si prošla jsem objevila své životní poslání – pomáhat druhým. Vůbec jsem netušila, jak velký bude mít můj blog o mé nemoci dosah a kolika lidem bude pomáhat. Nechtěla jsem vám o mém plánu říkat, dokud se to opravdu nebude dít, ale vem to čert. Rozhodla jsem se, že se vrátím do školy a stanu se psycholožkou. Zjistila jsem, že to je ten můj cíl, který jsem celý život hledala a našla jsem ho paradoxně díky své nemoci. A tak jsem se pustila do učení a podala přihlášku na školu. Jenže ouvej, já jsem se tam nedostala. A mělo to svůj velký důvod…jako všechno v životě. A najednou jsem si začala říkat, jak jen pro vás můžu nadále psát o psychologii, když ve škole ještě nejsem? Přemýšlela jsem nad tím, že bych blog pozastavila do doby, než se tak stane. Napadlo mě to 3x a pokaždé mi někdo do druhého dne napsal, jak je moc vděčný za můj blog, který opravdu pomáhá. Když se to stalo po třetí, řekla jsem si, že to tak má být a blog pojede dál škola – neškola. Psychologii miluju a byla by strašná škoda nedělit se o ní dál, obzvláště když už teď pomáhá.
Školu 100% budu zkoušet dál, o tom není a nebyl pochyb. Už se nemůžu dočkat, až budu pomáhat oficiálně :-). Změna ale nastala v tom, že se tím už nebudu tajit.
Chci se věnovat všem aktuálním tématům a znovu bych chtěla otevřít jedno moc důležité: úzkost. Tento týden totiž v mém životě nastal velký zlom – vysadila jsem poslední antidepresiva.S úzkostí už nemám problém více než (víte, že už si ani nevzpomínám, kdy jsem měla panický záchvat naposledy?), řekněme rok. Ale aby antidepresiva fungovala správně, nesmí se před vysazením tento stav objevit minimálně půl roku. Tělo totiž potřebuje znovu načerpat sílu na stavy, které už nedokázalo řešit samo. Mozek neměl dost pomocníků na takový boj a tito pomocníci se v tomto čase musí znovu posílit. A k tomu potřebují jako berličku antidepresiva.
Intuitivně začnete někde uvnitř sebe cítit, že už tuhle berličku nepotřebujete (samozřejmě ta správná intuice nastane až po tom půl roce). Já jsem to poznala tak, že jsem si občas zapomínala prášky brát. A tak jsme je začaly s paní doktorkou pomalu vysazovat. Pomalu se to dělá kvůli syndromu z vysazení. Po měsíci jsem začala cítit, že už je čas prášky odstranit úplně. A tak jsme to udělaly. Ale bohužel, ani měsíc mě od tohoto syndromu nezachránil. Začala se mi motat hlava (tak jako před rokem), začala jsem mít rozmazané vidění a hučelo mi v hlavě. Po operaci mozku motání nemusí odeznít úplně a to je můj případ. Řekla jsem si, že mám jen další ze špatných pár dní před sebou a pak to zase odejde. Jenže to neodešlo, naopak, začalo se to zhoršovat. A pak mi to došlo, syndrom z vysazení.
Počítala jsem s tím, že proti mně bude stát úzkost, deprese, únava…cokoliv psychického, ale ono se to projevilo fyzicky.
A co teď? Většinou se to dělá tak, že se antidepresiva nasadí zpátky, syndrom do 24 hodin odezní a po nějaké době se postupně vysazují antidepresiva znova. Pokud se to neudělá, tak tyto potíže trvají několik týdnů a po té vymizí. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost, antidepresiva už zpátky nechci. Už jsem totiž dostatečně silná na to, abych to zvládla. Ale není ostuda, když se rozhodnete pro první možnost. Tohle záleží jen na vás a vašem lékaři. Fyzické problémy nejsou moc snesitelné, takže se není za co stydět. Jenže u nich to končit nemusí.
Po pár dnech se mi objevily náběhy na panické ataky. A víte co? Nic to se mnou neudělalo. Jsem už naprosto zdravá! Když se kouknu zpátky, na začátky s úzkostí a depresí, myslela jsem, že se mě to nikdy nepustí. Mělo to nade mnou moc a drželo mě to. A já jsem se nechala. Byla jsem na dně a nevěřila jsem, že to ještě někdy bude jinak. Byl to můj největší boj se sebou. Troufám si po tom všem říct, že takhle špatná psychika je horší, než samotný nádor. Úzkost a deprese vám nikdy nedovolí žít, jen přežívat. Nevěřila jsem nikomu, že to bude dobré. Důvod byl prostý – nikdo si neprošel tím, čím já. Byly to jen naučené fráze.
Z tohoto důvodu teď ale píšu tento článek. Já jsem si tím prošla a víte co? Jsem z toho venku, je to reálné! Pokud si teď něčím podobným procházíte, tak si vzpomeňte na mě. Byla jsem na tom hrozně, ale díky tomu, že jsem se se sebou naučila pracovat, se to otočilo a já mám teď moc nad úzkostí, ne ona nade mnou. Úzkost nikdy neodejde, ale zmenší se na takového malého neškodného panáčka. Po vysazení mám teď noční můry, točí se mi hlava, vidím občas rozmazaně, mám pocity na zvracení, jsem uvnitř ve strašném pnutí a cítím, jak se úzkost dere ven. Jenže já o ní vím a nechávám jí jen projít. Nebojuju s ní, nebráním se…A ona zase odejde. Ví, že už nemá šanci.
Takže, jde to vrátit zpátky, jde nad sebou mít kontrolu a jde si užívat života. Když mi došlo, jak velký boj jsem se sebou zvládla, chtělo se mi plakat, já jsem totiž vyhrála a je mi lépe, než kdy jindy. Neztrácejte naději, úzkost tu opravdu nebude věčně, musíte si jen říct dost. Dokonce už se jí ani neumím nechat pohltit. Tak velkou kontrolu jsem nad sebou získala a to se povede i vám. Neříkám, že je to jednoduchá cesta, to totiž rozhodně není. Říkám jen, že je to možné a stojí to za to.
A když tak nad tím přemýšlím, vzpomněla jsem si, kdy jsem naposled měla opravdu velkou úzkost. Nebyla to ataka, ale byla velká. Bylo to před rokem, kdy mi špatně pan doktor v nemocnici určil diagnózu, řekl, že mi v hlavě roste další nádor. A přesně na to ta úzkost čeká, na takovouhle život ohrožující zprávu. Ale dopadlo to tak, že neměl pravdu a panika byla zbytečná, To přesně úzkost je – panika. Ve většině případů je úplně zbytečná, nenechte se jí pohltit.
Anna