Asi moje celoživotní téma. Ve škole, v životě, v práci. Všudypřítomná přísnost. Původce mých psychických potíží. Všech.
Už jsem o ní psala, ale nemůžu si pomoct. Musím znova. Touha po dokonalosti. Jak moc nám to komplikuje život. Ať už vědomě, či podvědomě. Protože svět není dokonalý, život není dokonalý. A teď je doba, kdy si to uvědomujeme nejvíce. Trápí nás, že okolnosti nemůžeme ovlivnit, možná i to, že jsme měli očekávání, že krizi zvládneme lépe. Očekávání je další zabiják radostí. K ní bych se rozepsala, ale to zase někdy příště. Mluvím o nezdravé sebekritice. Vím o ní, ale sem tam se nechám unést. Třeba dnes. Šla jsem s dcerou na druhé očkování. Paní doktorka mi neřekla (jako minule), že máme mít klidový režim. Už mi to říkala minule. A tak jsem zapomněla. Šla jsem se s ní projít po drkotavé cestě a jako korunku jsem ji ještě vykoupala. Došlo mi to, až když jsem jí sušila. Není to zas tak špatné, co? Přece nemůžu ovlivnit, kde kope nožičkama, jestli ve vaně nebo na koberci. Ale v mojí hlavě se odehrává doslova drama. Bičuju se za to. Říkám si, že jsem jí přitížila, že jí kvůli mně stoupne teplota a budu jí muset dát čípek. Že bude určitě celou noc plakat a dobře mi tak, zasloužím si to, jen ať se poučím, že zapomínat se nemá. Že si přece nebudu pouštět žádný film ani seriál, protože jsem to po…. A pak se zaposlouchám, co se mi to vlastně děje v hlavě a dochází mi, že se trestám za svou chybu, protože chybovat se přece nesmí.
Jestli jste se poznali, rozblikejte si svojí červenou kontrolku, ať už se jedná o jakoukoliv situaci. Tohle není zdravé. Jak je možné, že se takto chováme k osobě, která pro nás má být nejdůležitější na světě? Jak se tak můžeme chovat k sobě? Pracuji se sebou už dlouho, ale občas se stane, že mi to takto ujede. Důležité ovšem je, včas to zastavit a říct si, no, tak jsem zapomněl/a, chybami se člověk učí, ne? Je to řešitelný problém? Je (vždycky je). Tak se nic neděje.
Když to nezachytíte včas a trestáte se dlouhodobě, může se stát (a většinou se to stane), že se přestanete mít rád/a. Začnete se zesměšňovat, přestanete si věřit a může se vám rozjet úzkost nebo deprese. A to se stalo mně. Nemluví se o tom lehce, ale prošla jsem si i úzkostí i depresí. Deprese mi přišla horší. Možná proto, že s úzkostí umím pracovat. Ale s depresí ne. Tam vám nepomůže, když se rozhodnete být šťastný, nejde to. Pokud máte velkou depresi. A já jsem jí bohužel měla. Začalo to 6 týdnů po porodu. Ano, mohla to být i poporodní deprese. Je to pravděpodobné. Ať už je to tak, či onak, byla to deprese, a velká. Myslela jsem, že to je úzkost, a tak jsem s tím začala pracovat. Ale bylo to čím dál horší. Přestala jsem jíst, nemohla jsem. Třepala jsem se. Psychicky jsem byla úplně na dně a co je horší, nezvládala jsem s tím pracovat. A to je problém, který celou situaci zhoršuje, pokud jste přehnaně sebekritičtí.
Bojovala jsem s tím 4 dny. Za pouhé 4 dny jsem se změnila z nejšťastnějšího člověka na planetě se spoustou energie na člověka, který je naprosto vyřízený, na dně a neví, co se děje. Váha začala jít opět dolů, bylo to špatné. Musela jsem zavolat psychiatričce a ta mi hned napsala léky. Nechtěla jsem je. Přece kojím…Dobře, dám vám nejnižší dávku, abyste nemusela přestat. Nepomohla. Musely jsme ji navýšit a já jsem byla donucená přestat kojit. Bylo to buď kojení, nebo psychiatrická léčebna, protože stav šel dolů rychlostí blesku. Takže jsem přestala. A strašně mě to bolelo. Byl to náš rituál, Kojení bylo něco, co jsem jí mohla dát jen já a najednou jsme o to přišly. V té chvíli, jsem si říkala, že jsem špatná máma, Ale zpětně vidím, že jsem pro svoji dceru ta nejlepší. A že to bylo nejlepší rozhodnutí. To víte, že si občas postesknu, hlavně, když jedeme na výlet a já zapomenu třeba termosku s převařenou vodou nebo dokonce mlíko… Ale tulíme se, nosím jí v šátku a jsme sehraná dvojka. Vidím v tom jedno velké pozitivum. Když jsem kojila, myslela jsem, že mě bere jen jako chodící mlíko a má mě ráda, protože jsem potrava. Pak jsem kojit přestala a hádejte co, miluje mě bezpodmínečně, protože jsem. Stejně, jako já ji.
Ale vraťme se zpět k depresi. Neměla jsem problém s malou, měla jsem problém se sebou. Nejde to popsat, pokud to nezažijete. Vlastně nevím, co se přesně dělo. Vím, že jsem se rozhodla být šťastná, protože jsem k tomu měla důvod – všichni jsme zdraví, máme kde bydlet, máme všechno, co chceme. Ale ono to nešlo. Ptala jsem se doktorky, co mám dělat. Řekla mi, ať si udržím ten optimismus, který mi kupodivu zůstal a že se to zlepší. A taky mi řekla, že si myslí, že ty úzkosti i ta deprese jsou způsobené nádorem v mozku, který jsem měla. Že mi mohl přerušit receptory, a tak mám nedostatek hormonu štěstí. Bojovala jsem s tím dva měsíce. Ptala jsem se, jestli se mi to zase vrátí, když budu čelit něčemu novému/těžkému. Řekla, že zvažuje, že mi část prášků nechá navždycky, protože mám nedostatek hormonu štěstí. To pro mě bylo konečné. Nemám ráda prášky a brát je navíc celý život? Začala jsem hledat alternativní cestu a našla jsem. Regresní terapie. Nebyla mi doporučována odborníky, protože se pouštíte na tenký led, ale já jsem šla. Hůř už mi být snad ani nemohlo a tak jsem se s důvěrou odevzdala do rukou terapeuta. V Ten den bylo po depresi. Nedokážu to vysvětlit. Reálně si myslím, že mi konečně zabraly léky, ale také si myslím, že mě z toho z velké části dostala právě regresní terapie. Tímto ji nechci doporučovat, protože není pro každého. Jen chci říct, že léky třeba nebudu muset brát napořád. Ale kdo ví…Tohle byl příběh o tom, kam vás může dostat přehnaná sebekritika a taky obrovská dávka hormonů…Ty dokážou dělat opravdu velké divy.
Ale abyste si nemysleli, že ten můj optimismus s depresí byl na nic. Nebyl. Díky němu jsem se z toho dostala tak rychle. Prášky nejsou všelék, a pokud na sobě nepracujete, váš problém nevyřeší. Jen vás utlumí. Své emoce totiž můžeme ovládat. Vy rozhodujete o tom, jestli jste vítěz nebo poražený. Neříkám, že to je lehké, není. Obzvlášť pokud proti vám stojí tak silný soupeř, jako je právě deprese. Ale jde to. Já jsem toho důkazem. Nejste v tom sami, i když vám to tak připadá.
A ještě bych chtěla napsat, k té poporodní depresi, nenechte jí, aby vám vzala to nejkrásnější období. Když se vám narodí miminko, váš život se změní. Je na vás závislá malá, bezbranná osoba. Musíte k ní v noci vstávat, musíte zvládat prdíky, přebalovat plíny, celý den se najednou točí kolem této osoby. Ale nekoukejte na to takhle. Snažte se hledat to hezké, a že toho je! Ta malá osoba je totiž váš parťak. Ani se nenadějete a začne se smát, vracet vám lásku, kterou do ní vkládáte. Každý den se naučí něco nového. Směje se, když se smějete vy a pláče, když pláčete vy. Dělají jí radost maličkosti a celý svět z pohledů dětí je wow! Mít dítě je nádherné, být mámou je nádherné.
P.S. A nezapomeňte si někdy postěžovat bez výčitek kamarádce, mámě, sestře, když už nemůžete…Je to terapie sama o sobě a není na tom NIC špatného! Vy jste pořád důležitá, i když jste máma. Čas pro sebe je stejně důležitý jako před porodem. A požádat o pomoc NENÍ ostuda, i když vám to ten zákeřný hlas pořád našeptává. Nedejte se!
Anna