Včerejší článek měl úspěch a díky němu jsem dospěla k rozhodnutí, že zveřejním ještě jeden článek. Článek, který jsem psala v únoru, kdy jsem ještě bojovala s poporodní depresí. Původně jsem se rozhodla, že ho nezveřejním, ale teď už vím, že by pomohl více, než ten včerejší, je totiž osobnější. A tahle stránka je přesně o věcech, o kterých se nemluví. Takže, tady je maminky. Nejste v tom samy!
Za poslední rok jsem tady moc nepsala. Jak jste se včera dozvěděli, čekala jsem miminko a moc jsem si to užívala. Během mého těhotenství jsme stihli dlouhou cestu na Mauricius a celkovou rekonstrukci bytu, která se ze 3 týdnů protáhla na 3 měsíce (jak už to tak bývá). Takže ani v době porodu jsme bohužel nemohli být doma ve svém. Ani z porodnice jsem se nevracela domů. Možná si říkáte, že je vlastně jedno, kde jste, hlavně, že jste všichni zdraví a v pořádku. Na jednu stranu máte pravdu, ale na druhou stranu je to na psychiku (obzvlášť) prvorodičky moc náročné.
Ale zpátky k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát. Po porodu může nastat tzv. poporodní blues. Někdo ho má, někdo ne. Je malé, je velké, ale třeba mně na to nikdo nepřipravil. Jste nabuzená po porodu a máte úzkosti. Nemůžete spát, já jsem nemohla ani jíst a máte pocit, ze jste se zbláznila. Tím, že mně na to nikdo nepřipravil jsem myslela, že to už nikdy neodejde. Vůbec to nebylo miminkem. Miminko se mi narodilo krásné, zdravé a neskutečně hodné. Tento stav byl pouze o mně a o tom, popasovat se s novou rolí mámy. Začátek je neuvěřitelně těžký a kdo to nezažil, nepochopí. Ale je to naprosto normální!!! Nezbláznila jste se (teda možná na pár dní ano :-), ale je to jen dočasný stav). Trvalo to 4-5 dní a pak, jakoby mávnutím kouzelného proutku všechno zmizelo. Začala jsem se cítit skvěle. Od operace jsem se necítila, lépe, než v té době. Měla jsem spoustu energie a byla jsem neskutečně šťastná. Kdyby se mě někdo zeptal, za co jsem na sebe hrdá, odpověděla bych, že jsem zvládla být po celou dobu rekonstrukce pozitivní, že jsem zvládla porod a hlavně, že jsem přežila těch nejhorších 4-5 dní poporodních hormonů. A to nemluvím o tom, že jsem k tomu všemu mela ještě zánět prsu s vysokými horečkami. Byla jsem na sebe pyšná!
Nastalo období klidu a šestí a pak se to stalo. Šest týdnů po porodu se mi vrátily úzkosti. Říkala jsem si, že to jsou zase jen hormony a snažila jsem se s nimi poprat tak, jako kdysi. Ale byly silnější, než kdykoliv předtím. Nepomáhalo mi naprosto nic. Po čtyřech dnech absolutního vyčerpání (nespala jsem, třepala jsem se, nemohla jsem jíst, bylo mi zle), jsem musela jít zpátky k mé psychiatričce. Strašně jsem si vyčítala, že jsem už úzkosti zvládla, vyléčila se a uměla jsem s nimi pracovat. Vysadila jsem prášky a bylo mi skvěle. Tak jak to, že teď nic nepomáhá? Jak to, že jsem to tentokrát nezvládla? Doma mám tak nádherné, zdravé a hodné miminko, tak proč mi je tak, jak mi je? Tolik jsem toho už zvládla a najednou všechna kontrola, kterou jsem nad sebou měla, byla pryč.
Nikdo mi neřekl, že jakmile v minulosti proděláte úzkostnou poruchu, může se vám to vrátit po porodu, protože hormony jsou silnější než vy. Nemáte šanci zvládnout to sama.
Řekla mi to až psychiatrička, když jsem byla úplně na dně. V momentě, kdy jsem to měla rozjeté úplně nejvíc, protože jsem myslela, že je to normální a zvládnu to sama. Diagnóza: poporodní deprese. Musely jsme znova nasadit antidepresiva (nejnižší dávku), abych mohla kojit. Ale protože zabírají nejdříve za 14 dní a já jsem na tom byla čím dál hůř, musela jsem přestat kojit, abych mohla brát leky, které mě vrátí alespoň trochu zpátky, než mi zaberou dlouhodobé léky. Tak moc jsem se tomu bránila. Mléka jsem měla jako pro trojčata a je to to jediné, co může dát miminku jen jeho maminka. Je to vaše intimní chvilka, o kterou jsme v ten moment přišly. Ale věřím, že miminko potřebuje hlavně spokojenou maminku. Tohle si pořád dokola opakuju. Ale ruku na srdce, trvá, než si na to zvyknete. A moc to bolí, psychicky. Mrzí mě, že se o poporodní depresi nemluví a obzvlášť, že se vám to může vrátit, když jste měla úzkosti už v minulosti.
Má to tolik žen ve vašem okolí a vy si myslíte, že jste nejhorší maminka na světě, protože to prostě nezvládáte. Myslíte si to, protože se o tom nemluví. Nikdo k vám nepřijde a neřekne, já jsem to měla taky. Nejsi nejhorší máma na světě, ale ta nejlepší, protože to řešíš a pracuješ na tom, aby ti bylo zase dobře.
Proto to asi ani spousta maminek neřeší a pak to má úplně zbytečně špatné následky. Maminky, nevěřte, že jste v tom samy (i když vám to ten hlásek ve vaší hlavě neustále napovídá).
Mně nejvíc pomohlo, že jsem odjela k rodičům. Moje maminka mi neskutečně pomohla. Říkala jsem si, že přece nebudu utíkat k rodičům, když mám problém. Ale tohle byl tak velký problém, že to byla jediná cesta. A kdo jiný by pomohl pomoct víc, než druhá žena. Nezvládala jsem pláč miminka. Byla jsem totiž vyčerpaná a bylo mi z toho úzko. Nechtěla jsem ji nijak ublížit. Plakala jsem taky, neustále. Fyzicky i psychicky jsem byla vyřízená. První noc si mamka vzala malou k sobě, abych se vyspala. Čekala, než usnu, hladila mě po vlasech a říkala, že jsem skvělá máma. Byla se mnou. A nikdy jí za to nepřestanu být vděčná. Až v ten moment mi došlo, jak obtížné je bydlet daleko od rodičů, po porodu. Dojde vám, že přes den neděláte nic jiného, než že si povídáte s tím malým tvorečkem a jak je náročné to ustát.
Pak se na vás ale ten váš malý tvoreček začne usmívat a vás to nabije vesmírnou energií. I když jste unavená a nejraději byste ani nevstala z postele, vstanete. Chcete vstát. Poporodní deprese je náročná, je důležité si přiznat, že máte problém a řešit ho, protože i když si myslíte, že ne, je to řešitelné a bude líp . A my jsme ženy. Silnější člověk snad ani není. Jsme schopné za 9 měsíců stvořit život a všechno to ustát.
Nechte si pomoct, když to potřebujete, nehrajte si na hrdinky. Není to ostuda!Spoustu maminek si myslí, že musí všechno zvládat samy (včetně mě), ale není to pravda. Musíte si udělat čas sama pro sebe, vrátit se k sobě. Pořád jste důležitá, i když jste teď máma. Jděte se projít, meditovat, kreslit si, tančete nebo si jen dejte vanu a koukejte do blba. Dovolte si to, i já se to ještě učím.
Napsat takto osobní článek pro mě nebylo jednoduché, ale cítím, že může pomoct spoustě maminkám. Uvědomíte si díky němu, že v tom opravdu nejste sama!
Dnes, po dvou měsících se cítím zase skvěle. Jsem sama sebou, jsem šťastná a co je hlavní, užívám si svou novou roli mámy. Užívám si ten malý zázrak, který se mi narodil. Každý den si říkám, jak jsem vděčná, že se ta zdravá a usměvavá holčička narodila právě mně. Nepřeháním. Maminky, nenechte se o tohle období připravit.
Držte se, jsme v tom všechny spolu.
Anna