Když jsem přemýšlela, o čem bude můj další článek, napadlo mě, že napíšu o sobě. Zvažovala jsem, zda je to dobrý nápad, protože je to už moc osobní, nevím, jestli se chci tak moc svěřit a nevím, jestli by vás to zajímalo. Ale vzhledem k tomu, že s blogem začínám, bylo by na místě, alespoň jeden článek věnovat mé osobě a pořádně se představit…Je mi 20 let, jsem čerstvě po škole, a jak už jste se mohli dočíst v jednom z předchozích článků – z malého města jsem se přestěhovala do velkého. Někdo si může pomyslet, že na tom přece nic není, ale úplně nové prostřední mě přesvědčilo o tom, že se mi naprosto změnil život. Bez rodiny, bez kamarádů…
Proč jsem se odstěhovala? Protože jsem, jako spousta lidí kolem mě, nevěděla, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, nevěděla jsem, co dělat za práci, chtěla jsem poznat nové lidi a začít tak říkajíc na novo. Správná volba to rozhodně byla, ničeho nelituji. Bohužel osud vzal za své a tak trošku mi to zkomplikoval. Ve velkých městech není nouze o práci, takže můžete být, čím chcete. Hned po tom, co jsem přijela, čekalo mně spoustu pohovorů na různé pracovní pozice. Během týdne jsem měla každý den jeden pohovor a v jeden den jsem dokonce měla dva pohovory, (dokonce jsem si říkala, že se budu živit chozením po pohovorech, protože to nebylo vůbec špatné a každá firma, místo aby nechala mluvit mě, mluvila o sobě a říkala: „My jsme nejlepší, budeš se tu mít dobře, pojď dělat k nám.“). Takže během toho jednoho týdne jsem si našla (vybrala) práci a všechno bylo skvělé. Po necelých čtyřech týdnech, jsem se ale začala cítit špatně. Nemyslím psychicky, ale fyzicky. Začaly mě bolet ruce, s jednou jsem moc nemohla hýbat a začala jsem dělat chyby. Z práce mě hned poslali k doktorce a ta mi řekla, že má podezření na boreliózu a hned mě poslala na vyšetření. Nechtěla jsem jít ani na nemocenskou, byla jsem přece ve zkušební době. Teď jsem doma už tři měsíce. Vyšetření na boreliózu mi neudělali, udělala mi ho až obvodní doktorka. Ani se neptejte proč, to je dlouhý příběh. Prošla jsem dvě nemocnice a spoustu doktorů, nebylo to vůbec příjemné…Každý říkal a říká něco jiného a do teď se neví, co mi je. Jen předepisují léky, na tlumení bolesti.
Nechápejte špatně, že tu ruku mám ochrnutou, to nemám. Jen občas pouští věci, z části je necitlivá a pekelně bolí. Do toho mě bolí záda a píchá mě v hlavě. Tento stav přišel z ničeho nic, ze dne na den. Jsem mladá holka, která musí být doma a nikdo neví, co jí je. A protože už je to dlouho, rozhodla jsem se, že začnu psát blog, hlavně se zaměřením na pozitivní věci, protože jich teď moc nemám. Musím však zdůraznit jedno velké pozitivum a tím je můj přítel, má obrovská opora. Vyrábění mě vždycky bavilo a tak jsem začala tvořit lapače, náramky a začala jsem fotit. Na vše můžete kouknout na FB stránkách. Všechno mi strašně dlouho trvá vytvořit, ale jde to.
Další téma, s kterým bych se s vámi chtěla v budoucnu podělit, je cestování. V životě jsem nebyla u moře, nebyla jsem zatím skoro nikde, ale život se má užívat dokud to jde a tak mám v plánu to hned po novém roce změnit. Teda pokud to můj zdravotní stav dovolí, zatím si můžu užívat akorát tak postel 😀 (ne, není to tak boží, jak to zní).
Takže už znáte důvod, proč se snažím psát trošku motivující články. Tenhle byl na můj vkus až moc osobní, ale snad to někomu něco dá. Když si ťukáme skleničkami a říkáme na zdraví, nebo když nám někdo přeje hodně štěstí a ZDRAVÍ. Bereme to tak, že se to říká, ale moc lidí nad tím už nepřemýšlí. Ať máte jakoukoliv diagnózu, omezuje život, omezuje vás a omezuje vaše okolí. Není to příjemné a člověk se s ní musí naučit žít. Někdo trvale a někdo naštěstí jen dočasně. Takže od teď si toho slovíčka na ZDRAVÍ važte. Protože zdraví je jen jedno a já vám přeji, ať vám všem slouží a těm, co neslouží, ať se všemu zlému postaví a jste zase v pořádku.