Když se mi na konci července přitížilo, nepřikládala jsem tomu velký význam. Vždycky mám dobré, ale i špatné období. Ale tohle trvalo mnohem déle, než obvykle. A zhoršovalo se to každým dnem. Doktoři začali plašit a posílat mě na různá vyšetření. Ocitla jsem se v nemocnici, zase. Byl to pátek, zase (Nikdy, nikdy nechoďte na konzultace svých problémů v pátek…Ten stres, který vás čeká do pondělka…). Měla jsem podezření na otok mozku, ale protože jsem ještě mohla chodit a mluvit, domluvili jsme se na magnetickou rezonanci v pondělí s tím, že budu moct kdykoliv během víkendu přijet na rychlé CT.

V pátek odpoledne jsme vyšli z nemocnice a já jsem byla rozhodnutá, si problém tentokrát nepřipouštět, prostě neexistuje a celé mé problémy jsou jen z dočasného zhoršení stavu.

V pátek večer – abych si nepřipouštěla svůj špatný stav –  jsem se rozhodla, že vyzkouším svůj nový octový čistič s jelenem (ne, není to reklama, je naprosto skvělý!) a vydrhnu celou kuchyň. Když jsem nervózní, tak uklízím. I když jsem naprosto vyčerpaná, nemám sílu a bolí mě hlava tak, že bych mohla lézt po zdi. Měla jsem ohromnou radost z lesknoucí se kuchyně a šla jsem spát. V sobotu ráno jsem se probudila ve výrazně horším stavu a nějak mi začínalo docházet, že pokud mám opravdu otok mozku, co když se do nemocnice nedostanu včas? A já si tu jako by se nechumelilo, drhnu kuchyň.

Pokud jste dlouhodobě nemocní, tak dojdete do stádia, kdy už v sobě nemáte slzy a dalšímu problému se smějete. Pokud je to větší problém, tak je to něco mezi zoufalstvím a tím, jak to přežít, protože vám už nic jiného, než ten smích nezbývá.

Takže tomu, že jsem s podezřením na otok mozku drhla kuchyň, se směju ještě teď. Ale abych se vrátila k sobotě…Měla jsem domluvenou čajovnu s kamarádkou. Ano čajovnu, cítím se tam tak úžasně, všude tam je tolik inspirace a ta dobrá nálada!  A navíc kafe nepiju, takže je to pro mě ideální místo. Ale protože mi nebylo dobře a měl mě tam doprovodit přítel (jako všude kvůli motání hlavy), tak se mu tento nápad moc nelíbil. I tak jsem trvala na tom, že půjdu a měla jsem se naprosto skvěle a dokonce jsem si dala vodní dýmku s mátou a borůvkou (výborná kombinace). Ano, čtete správně, motá se mi hlava, nemůžu chodit sama, zhoršil se mi stav, možná mám otok mozku a přes to všechno si dávám vodní dýmku. A víte co? Bylo to naprosto skvělé, celý den jsem si moc užila a té vodní dýmky vůbec nelituju. Rozhodla jsem se žít život naplno, žít naplno každý den a žít v přítomnosti. O pár hodin později – večer, se můj stav nijak nelepšil (ne vinou dýmky), a tak mě přítel odvezl na CT do nemocnice.

V žádném případě by mě ale nenapadlo, co mi řeknou.

Šla jsem tam s tím, že udělají CT, dají mi nějaké prášky a půjdu domů. Místo toho mi pan doktor řekl, že mi v hlavě roste možná další nádor a musím tam zůstat, aby mě měli pod kontrolou a na druhý den udělali přesnější magnetickou rezonanci. Když jsem slyšela slova, která mu vycházela z úst, přestala jsem vnímat, došlo mi, že se historie opakuje. Nechápala jsem, jak je to možné, když mi přímo na onkologii v lednu řekli, že můj nádor se nevrací. Byla jsem v šoku. Vyšla jsem z ordinace a najednou mi začaly téct slzy po tvářích. I když jsem skoro vyléčená, v té chvíli mi došlo, jak moc jsem pořád zranitelná. Přítel seděl vedle mě, objímal mě, držel mě za ruku a já jsem byla jen schopná plakat a říkat, že další nádor v mozku už nezvládnu, vždyť se neměl vrátit, tak jak je to možné?! Potřebovala jsem jít domů a ne být někde v nemocnici „sama“. I přes naše přání jsem musela zůstat v nemocnici, už nechtěli nic zanedbat. Když jsem se vyspala, tak jsem se rozhodla, že na magnetu prostě nic nebude, že to není možné a že jsem zdravá. A víte co? Nic tam nenašli. NIC! Byla jsem na různých vyšetřeních a nikde nic nenašli. Opravdu tento celkový stav bylo jen delší dočasné zhoršení, které se kupodivu zlepšilo po lumbální punkci. Stejně si myslím, že mít ve městě, kde bydlíte nemocnici se stejným jménem, jako máte vy, nosí tak trochu smůlu :-D. Protože jsem tam od přestěhování skoro pořád.

Ale čím dál více mi dochází, jaký má na náš život vliv strach. Bojíme se skoro každý den, ať už je to zbytečnost, nebo závažná věc – bojíme se. A moc nám to škodí. Přála bych si, aby se lidé méně báli a více si užívali života. Každý den! Děláme čím dál méně věcí, které nás naplňují a dělají nás námi, protože se od nás očekává, že budeme dělat něco jiného. Posloucháme více ostatní, než abychom naslouchali sami sobě. To má za následek, že jsme více naštvaní a přenášíme naši nespokojenost na druhé. Je to moc smutné, ale mám pro vás dobrou zprávu. Můžeme to změnit! Tak co říkáte? Uděláme svět hezčí a začneme si víc naslouchat?

Přeju vám všem, ať se máte krásně, jste zdraví a méně se bojíte.

Anna

Sdílejte můj článek