Styděla jsem se tady dát tuhle fotku. Vysněná postava modelek a top modelek, možná. Pro mě je to noční můra. Jenže tady (v červenci) ta váha byla ještě v pohodě, oproti tomu, jaká čísla mi ukazuje váha teď. Při svých 170 cm jsem se dostala na váhu 47kg. 47!!! Jak hrozně to zní. Styděla jsem se za své vylézající kosti. Styděla jsem se ukazovat, jak strašně hubená jsem.
Od malička jsem měla ráda jídlo a pořád mám. Ale čím více mám kolem sebe stresu, tím menší chuť na něj mám. Nejhorší období jsem měla v prosinci, kdy jsem se dozvěděla o nádoru. Nemohla jsem do sebe dostat NIC. Pamatuju si, že se mi tenkrát rozjížděly velké úzkosti a nemohla jsem ani spát. Moje rodina byla u mě. Pamatuju si, že jsem seděla na gauči, plakala jsem, že mám strach, že umřu a nechtěla jsem jíst, zatím co mě přítel držel a mamka do mě rvala brčkem aspoň vývar. Zní to hrozně, ale nikdy jim za to nepřestanu být vděčná.
Jen si na to vzpomenu a mám slzy v očích…Myslím, že mám kolem sebe ty nejlepší lidi na světě.
Během prosince jsem zhubla, ne moc, ale pro mou postavu, to bylo katastrofální. Po operaci se mi udělalo výrazně líp a já jsem konečně mohla jíst. Úzkosti byly pryč a zbyla jen vděčnost za záchranu mého života. Přibrala jsem (i když se přiznám, že hlavně z medovníkových koulí) a byla jsem spokojená. Pak ale přišlo špatné vysazení antidepresiv – další stres, a váha šla zase dolů. Než se mi upravily nové léky, váha šla stále dolů.
Neustále jsem stahovala a roztahovala svůj žaludek. Nemohla jsem se dostat do normálu.
Pak přišlo další vysazení antidepresiv, tentokrát dobré. Ale i tak to byl velký nápor na psychiku. Zase jsem zhubla. Potřebovala jsem se vzpamatovat, než vysadím lék úplně, ale to se mi nepodařilo, takže jsem se v srpnu rozhodla vysadit prášek úplně. Skončila jsem na 48-49 kg a nešlo to nahoru. Byla jsem v nemocnici (ne kvůli mé váhy), stačilo jen pár komplikací a musela jsem dostávat infuze se silnými analgetiky. Když jsem odešla z nemocnice, uběhly asi 2 týdny a dostala jsem zánět močového měchýře. Nechtěla jsem jít k doktorce, ale neustále se mi vracel a tak jsem musela. Sedl mi i na ledviny a já jsem dostala dvoje antibiotika. První špatné, ty další už správné, ale bohužel silnější. Zažila jsem tohle všechno a tyhle antibiotika byla poslední kapka. A dostala jsem se na svých 47 kg.
Ale proč vám to všechno píšu, když už většinu věcí z toho víte? Protože vám chci říct, že se už nestydím za své tělo. Ne, nejsem srovnaná se svou váhou a udělám všechno pro to, abych přibrala, ale je mi ho strašně líto a zároveň jsem mu neskutečně vděčná. Vidíte, kolik věcí se mnou tohle tělo zvládlo jen za jeden rok? Je až neuvěřitelné, co naše těla dokážou. Myslím, že na to nějak poslední dobou zapomínáme a ráda bych to všem připomněla. Je teď na mě, začít všechnu tu dřinu tělu vracet. Ať jste silní, hubení, s jizvou, se spoustou znamínek….Jste dokonalí! Hlavně se mějte rádi a buďte svému tělu vděční za všechny ty výkony, které podává. U toho mít se rád, začněte nejdříve, protože je to ten nejtěžší úkol.
Jo a vidíte tu osobu na fotce, co mě drží za ruku? To je ten nejúžasnější člověk, co se mnou tohle všechno zažil a neustále mi opakuje, jak jsem nádherná a úžasná, díky němu jsem nejšťastnější. Děkuju!
Přeju vám všem moc zdraví!
Ahoj, já jsem taky po operaci mozku. Operovali mě v prosinci. Už se cítím líp. Vadí mi jen šroubky a to že mám necitlivou hlavu. Vratila se ti ta citlivost nakonec? Jinak jsem taky hodně zhubla, taky jsem hodně brečela. Pak jsem přibrala a teď zase zhubla. Drž se! A papej 🙂
Ahoj, drž se a posílám hodně sil! Citlivost se mi úplně vrátila asi za tři čtvrtě roku. Celé tohle období je psychicky strašně náročné, ale hlavní je, že je operace za Tebou, zvládla jsi to! Kdyby sis chtěla popovídat, tak mi klidně napiš na fb stránku. Drž se!!