Když jsem věděla, že půjdu na operaci mozku kvůli nádoru, myslela jsem, že to nepřežiju, že jsem slabá na to, abych tak těžkou životní zkoušku zvládla. Než jsem nastoupila do nemocnice, přijela za mnou do Brna celá rodina. Byli se mnou přes vánoce a byli se mnou i pak. Nenechali mě v tom a obrovsky si toho vážím.

Když jsem nastupovala, bylo mi zle, nespala jsem, měla jsem strach, že se z operace neprobudím.

Ráno před operací ještě rychle na magnet mozku a pak hned na sál. Jediné štěstí bylo, že jsem šla tak brzo. Z operačního sálu si pamatuju úplně všechno, samozřejmě před tím, než mě uspali. Pamatuju si, jak to tam vypadalo a jak si mě chystali. Velký strach jsem měla z cévkování, takže počkali, až mě uspali a šli na to až pak, byli moc hodní :-).

Když jsem se po operaci probudila, jen jsem zvracela. Jelikož jsem nádor měla v mozečku, tak jsem se cítila,  jako po té úplně nejhorší kocovině. Motala jsem se, zvracela jsem a bolela mě hlava. Nebudu vám lhát, operace to byla opravdu náročná, ale víte co?!

Já jsem to přežila!!! Měla jsem jednoho z nejlepších neurochirurgů! A zvládl to perfektně i s celým svým týmem :-).

První dva prozvracené dny byly nic moc, ale je to den od dne lepší. Chodila za mnou na JIPku rodina a můj největší anděl – můj přítel, který se mnou byl od úplného začátku a je se mnou až do teď. Překonává to se mnou a každý den mi opakuje, jak jsem krásná a jak moc mě miluje. Takového prince by si přála každá slečna :-), je nejlepší.

3. Den už jsem jela z JIPky. Měla jsem radost až do doby, než jsem zjistila, že vidím rozmazaně. Plakala jsem, sbalila jsem si tolik knížek a ani jednu jsem si nemohla přečíst. Ale nemůžu čekat přece úplné zázraky, byla to těžká operace, asi tam je nějaký menší otok, ale zrak se každý den lepší!

Teď se jen dát dohromady a mám před sebou úplně nový začátek! Procestuju, co budu moct a budu dělat jen věci, které mě baví, protože jsem dostala druhou šanci! Někdy se nám život tak zamotá, jen abychom si uvědomili, kam se v životě máme ubírat. Jen mě mrzí, že nádory mají čím dál mladší lidé. Nikdo nezná příčinu, prostě to tak je…

Jediné, na co teď čekám je výsledek histologie (pevně věřím, že to bude dobrý). A samozřejmě až budu moct jít domů…Zatím si můžu jen pomaličku stoupat a sem tam sedět, ale vše jde, tak, jak má, takže budu za chvilku doma!

PS: Když jsem byla na JIPce, měla jsem prý nejkrásnější výhled, moc jsem si ho ale neužila, což jistě chápete :-D. Ale dozvěděla jsem se, že než mě na postel dovezli ze sálu, tak se tam natáčel seriál Labyrint od režiséra Jiřího Stracha. To je místo, co! 😀 Jinak šlo z pokoje vidět krásně na Špilberk :-).

Sdílejte můj článek