Je konec srpna, necelý měsíc v mé první práci a začíná se mi dělat zle. Ne z práce, ale fyzicky…asi na mě něco leze. To přece vydržím, jsem ve zkušební době, na nemocenskou kvůli nějakému nachlazení nepůjdu, to nepřipadá v úvahu. Druhý den se to ale razantně horší, začínám v práci dělat chyby, nemyslí mi to a nemůžu pořádně ovládat ruce, což je při práci u počítače klíčové. Po dvou hodinách dělání chyb mě z práce raději pošlou k lékaři (ani se jim nedivím).

Jdu k obvodní lékařce a ta mě akutně pošle na infekční oddělení s podezřením na boreliózu. S přítelem čekáme 4 hodiny na infekčním, vypadá to tam, jakoby měl každý žloutenku. Vezmou mi krev a čekáme na výsledky. Krev mi brali skoro na všechno, jen ne na tu boreliózu. „Výsledky na všechno vyšly negativní a boreliózu podle nás nemáte,“ říká mi doktorka v ordinaci. „Ale já jsem pořád tak strašně unavená…“ „A kdo v práci není?“ odpovídá mi doktorka. Odcházím z infekčního s tím, že ty ruce jsou asi od krční páteře a únava je úplně normální. Pár dní po tom se to všechno ještě víc zhorší. Jdu do fakultní nemocnice s žádankou na vyšetření pro akutní případy na neurologii z infekčního. Přijdu k okýnku, dávám tam žádanku, sestřička se na mě podívá a za půl minuty vyjde ze dveří, že to podle pana doktora akutní není (ani mě neviděl) a ať se objednám k normálnímu neurologovi. Jdu tam už trošku zoufalá…sestřička mi tam sdělí, že nejbližší termíny jsou až na konci listopadu…Vyjdu z nemocnice úplně zoufalá, nevím, co dělat, mám bolesti a nikdo mi nechce pomoct. „OK, tak snad mi v jiné nemocnici pomůžou,“ říkám si…Přijdu do jiné nemocnice, vysvětluji, co se stalo v té minulé a že potřebuji akutně pomoct. Ihned mě vezme pan doktor na neurologii.

„Víte, jsou dva typy pacientů. Ten první typ si myslí, že je nemocný, že mu něco je, má z toho strach a potřebuje vědět, jestli tu danou nemoc opravdu nemá…No a ten druhý typ je pacient, který má opravdu bolesti a opravdu potřebuje pomoct, nejste ten první pacient?“ říká mi po vyšetření. „Ne nejsem!“

Tak mě poslal na rentgen krční páteře a znovu mi brali krev (zase vynechali odběr na boreliózu). Všechno bylo v pořádku, při zhoršení potíží se zastavte. Potíže se mi opět zhoršily, už jsem měla z části necitlivou levou ruku, pořád jsem byla unavená…Poslali mě s „řečmi“ na magnet krční páteře. Mezitím jsem chodila na kapačky kvůli bolestem a každý doktor mi předepisoval jiné prášky. Což se mi samozřejmě nelíbilo, protože nevěděli, co mi je. Na magnetu se zase nic neukázalo. „Já si to opravdu nevymýšlím, pane doktore,“ říkám už jinému neurologovi. „Já Vám věřím, zajděte si na rehabilitace s tou krční páteří, třeba Vám to pomůže.“

V tu chvíli jsem byla na nemocenské už přes měsíc, v práci jsem dostala výpověď a nikdo nevěděl, co mi je. Až v tuhle chvíli mi udělala obvodní doktorka odběr na boreliózu, která sice vyšla hraniční, ale není zdrojem mých problémů. Ale i tak, po tak dlouhé době mi nebyli schopni udělat tento odběr ve dvou různých nemocnicích – hrůza.

Byla jsem unavená, bolela mě ruka, z části jsem ji necítila a píchalo mě v hlavě.

Na rehabilitacích, jsem si nějak nesedla s paní doktorkou. Řekla mi, že to mám všechno v hlavě a doporučuje návštěvu psychologa. Ale aby se neřeklo, předepsala mi celých 5 rehabilitací! WOW! Na další kontrole řekla, že by doporučovala aspoň Neurol a pořád trvá na tom, že si myslí, že to mám v hlavě. Rehabilitace mi samozřejmě nepomohly. Od neuroložky, jsem dostala obstřik do páteře, po kterém jsem se nemohla absolutně pohnout…Obvodní lékařka mi dávala žádanku pro mou neuroložku, aby mi udělala EMG. To vyšlo také negativní. V této fázi už jsem dostala žádanku na lumbální punkci od neuroložky, ale zase na infekční, bohužel. Tam mi řekli, že nic infekčního nemám a tu lumbálku mi mají dělat na neurologii. Byla jsem absolutně zoufalá, už byl listopad. Volala jsem to neuroložce a ta mi řekla, že když je všechno negativní, dál by jen tlumila bolest medikamenty. Šla jsem ke své obvodní lékařce všechno zkonzultovat. „Vám ještě nedělali magnetickou rezonanci mozku? Ale to už měli dávno udělat kvůli vyloučení roztroušené sklerózy.“ Dostala jsem další žádanku pro neuroložku a šla jsem…trvala si na tlumení bolesti medikamenty, ale jak může tlumit něco, co neví, co je.

Musela jsem ji prosit, aby mi napsala žádanku na tu magnetickou rezonanci mozku. Měla jsem štěstí, zrovna vypadl pacient a tak jsem na ni šla hned za týden. V tunelu jsem byla hodinu. Vpichovali mi kontrastní látku a už jsem věděla, že je zle. Dostala jsem CD, na kterém jsem stejně nic neviděla, nejsem přece doktor. Pořád jsem se uklidňovala tím, že kdyby to bylo špatné, budou mi volat.

Byl pátek odpoledne a přišla mi SMS od sestřičky, že se mi nemohla doktorka dovolat, na rezonanci je nález a musí se konzultovat. Ať se v pondělí dostavím do ordinace. Chápete to? V pátek odpoledne? Celý víkend jsem byla s přítelem ve stresu, co to asi bude, nemohli jsme spát…

V pondělí ráno jsme nemohli dospat a jeli jsme. Paní doktorka tam ani nebyla, od sestřičky jsme se dozvěděli, že tu SMS psala paní doktorka z jejího telefonu a ani jsem neměla zmeškaný hovor…Prý nás chápe a máme se vrátit domů, zavolá nám, až doktorka dorazí. Dorazili jsme domů a hned mi volala sestřička, že pro mě má jen žádanku a ať si tam zastavíme. Takže jsme tam zase jeli, šla jsem do ordinace, kde byl její zástup – jiná neuroložka –  telefonovala. Celá nervózní jsem tam čekala, položila telefon…

„Je to moc špatné, něco Vám tam roste, je to nádor a musí ihned ven, je mi to velmi líto, malý rozhodně není, jeďte rovnou do nemocnice a najděte si chirurga. Já jsem Vás viděla v září a do teď si Vás pořád přehazovali, tak snad teď budete mít štěstí a nebude to zhoubné,“ loučila se se mnou a dávala mi žádanku pro chirurga. To bylo 4.12.

Ihned jsme jeli do nemocnice, kde jsme měli schůzku s chirurgem, ten mi ukázal, kde to je (neviděla jsem to na tom CD, protože je tak velký, že vypadá, jakoby tam patřil) a řekl, že za něj operovat. Takže 4. ledna nastupuju do nemocnice.

Tímto příběhem Vás chci pobídnout, ať se sebou nenecháte zametat, ať si dupnete. Já jsem to neuměla, věřila jsem, že lékaři vědí, co dělají. Kdybych netrvala na magnetu mozku, tak ještě teď nic nevím. Mohli na to přijít už dřív, ale to už nikdo nevrátí. Chci Vám tímto ukázat, jak to u nás ve zdravotnictví chodí. Jestli znají vaši diagnózu, je vše v pořádku a řeší se to. Pokud ovšem přijdete s něčím, s čím si neví rady, jste v pasti, nechce se jim to řešit a je jen pár doktorů, kteří vám opravdu pomohou. Jsem vděčná své obvodní lékařce, která vytrvala a ty žádanky mi pořád vypisovala.

Sdílejte můj článek