Rozhodnutí. Co to vlastně znamená? Přemýšleli jste nad tím někdy? Někdy je lehké, někdy zase těžké…Říká se, že každé rozhodnutí se má udělat do pěti úderů srdce. Pak už je to jen zbytečné přemýšlení. Takřka ze dne na den jsem se rozhodla, že se rozejdu s bývalým přítelem, protože mi po třech letech došlo, že to není dobrý člověk. Ze dne na den jsem se rozhodla, že se odstěhuji do velkoměsta. I když mi mnoho lidí říkalo, že se vrátím. Nevrátila jsem se. Že potřebuji větší pracovní rozhled a „malé“ město už je mi prostě…malé. Vzdám se kamarádů a začnu tak říkajíc od začátku. Ano, teď už píšu, že se jich vzdám. Tenkrát jsem si myslela, že se ještě budeme občas scházet. Buď přijedou oni, nebo já. Ale nebývá to tak. To jsou mé dvě nejdůležitější rozhodnutí v životě. Často si klademe otázku: „Je to ale správné rozhodnutí?“ Ano, každé rozhodnutí je správné, když to tak cítíme. Já jsem to tak cítila a byly to ty nejlepší rozhodnutí vůbec. Už několik let mám potřebu nějak pomáhat, ale doposud jsem nevěděla jak. Nevěděla jsem, co mě přesně přitahuje, jen jsem to cítila. Po tom, čím jsem si prošla, už to ale vím. Několik dní jsem měla v počítači napsaný e-mail. E-mail pro organizaci, kterou jsem našla na internetu, zabývající se pomocí pro onkologické pacienty. Proč jsem ho ještě neposlala? Protože jsem měla strach. Víte, operace mozku je sice sama o sobě velmi náročná, ale v porovnání s psychikou je to, to nejmenší. I když si myslím, že už jsem v pořádku, pořád to ve mně je. Každý den mám nějaké záblesky. O tom, jak mi poslala neuroložka SMS zprávu v pátek odpoledne, že je na magnetu nález, který je potřeba ihned konzultovat a ať se dostavím v pondělí. O tom, jaký byl strašný víkend po tom pátku. O tom, jak jsem se dozvěděla o nádoru. O tom, jak jsem plakala a myslela si, že to nezvládnu. Jak jsem čekala na kontroly, operaci, Vánoce, konec svátků. Všechno to bylo jedno velké čekání. A mohla bych pokračovat do nekonečna. Všechny tyhle záblesky se mi neustále vracejí a já si uvědomuji, že sice jizvu na hlavě zahojenou mít můžu, ale rány na duši jsou asi nevratné. Tohle je můj nynější největší strach. Co když to psychicky nezvládnu? Mám na to vůbec? Touha pomoct těm tolik silným lidem, je ale větší. Prožila jsem jen část toho, co oni prožívají každý den a díky tomu si tu pomoc zaslouží. E-mail jsem poslala. I když na to třeba nebudu mít psychicky, za několik měsíců – až budu schopná jit sama ven – a oni potřebují někoho kdo na to má. Někoho kdo je silný a nesesype se, tak jsem ten e-mail poslala. Udělala jsem ten krok, kterého se bojím. Ale proč vám to říkám? Ne proto, abych se chlubila, že chci udělat správnou věc. Ale proto, abyste si uvědomili, že na svá rozhodnutí také máte. I když se vám budou zdát jakkoliv těžká. Také se říká, že si člověk má hodit mincí, když se nemůže rozhodnout. Protože jakmile je mince ve vzduchu, v hlavě se vám ukáže vaše správné rozhodnutí. To, které jste už uvnitř sebe znali. Máte na všechno, na co chcete, dokážete udělat vše, co chcete. I když se to vašemu okolí nelíbí a říká vám, že na to nemáte. Máte. Oni nemluví k vám, ale k sobě. Možná jsou to pro vás jen plané fráze, které si můžete číst všude na internetu, ale jsou pravdivé. Dělejte, co chcete, každá rozhodnutí, i když se jeví ze začátku jako špatná, nám něco v životě dají. Nic se neděje jen tak. A nezapomeňte si při tom rozhodování užívat života, protože i s těmi stíny je krásnej.
S Láskou Ann
P.S. A hlavně se nezapomínejte usmívat! Venku je tolik zamračených lidí…Není potřeba se k nim přidávat. 🙂