Upřímně, poslední článek, který jsem psala jsem si musela přečíst. Psala jsem ho hned v ten den, kdy mě přivezli z JIPky. Z části si pamatuji, co jsem psala, ale většinu ne. Teď jsem doma a říkám si, že bych vám popsala, jak taková operace mozku probíhá z pohledu pacienta. Určitě to spoustu lidí zajímá, hlavně ty, které taková operace také čeká. Na druhou stranu si říkám, že každý člověk to prožívá jinak, má to třeba v jiné části mozku a zbytečně bych je strašila…Pak jsem si přečetla svůj minulý článek a došlo mi, že jsem to v něm úplně celé popsala. Ale jinak, než bych to popsala teď, hezky. Nikoho to nestraší a nejsou v tom takové pocity, aby se do situace čtenář vžil. Nakonec jsem se rozhodla, že to tak nechám a nic už o operaci psát nebudu. Tak, jak jsem to napsala v minulém článku to úplně stačí. Nechci, aby se do situace kdokoliv vžíval, nechci, aby někdo v podobné situaci vůbec byl.

Hodně z vás mi posílalo zprávy. Nádherné i smutné. Psali jste mi, že jste vděční za to, že články v takové situaci píšu. A já jsem moc ráda, že vám pomáhají. Situace je to opravdu strašná, ale děje se to a já jsem velmi vděčná, že ještě můžu tím, že píšu články pomoci. To je na tom to krásné. Není to jen o tom vypsat se a postěžovat si, jak je svět krutý. Je to o tom, podělit se o to s vámi a pomoct lidem, kteří prožívají podobnou situaci. Jak říkám:

Člověka v životě potkají jen takové překážky, které je schopen překonat. Takže až si budete příště říkat, že to přece nemůžete zvládnout, tak můžete, bojujte.

Když jsem byla ty poslední dny v nemocnici, už jsem se viděla doma. Taky jsem šla hned 10. den po operaci mozku. To je nejdříve, kdy můžete. Samozřejmě to bylo proto, že se mi rána krásně hojí a vše je bez komplikací. Šla sem domů dřív, než jsem věděla výsledek histologie. Ale bylo mi to jedno, jen abych už byla doma. Že by histologie dopadla špatně jsem si vůbec nepřipouštěla. Vlastně ještě do pondělí jsem žila v domění, že je nějaká tkáň. A to i když jsem ve zprávě přečetla, že je to nádor. Řekli mi to, když jsem byla na JIPce, můj mozek to jen ignoroval. Pamatovala jsem si to asi tak, jako poslední článek :-D.

Když jsem přijela domů, zjistila jsem, že mám alergii na prášky na bolest. Protože jsem se celá osypala. No, snad to přejde. Druhý den, mi přítel umýval hlavu. Ale jak to zvládnout, abych si moc jízvu nemočila? To byl proces…Koupili jsme voděodolnou náplast (jak to, že po stranách zalepit nejde, když je voděodolná?!), ale aby držela, tak mi musel přítel vyholit vlasy podél jízvy. Když mi jizvu vyfotil, málem jsem se pozvracela. Na fotce vypadá hrozně, ale z pohledů chirurgů vypadá krásně. Teď vypadá jen hrozně, protože je na ni strup. Takže jsem poprvé viděla jízvu a po 10 dnech sundala obvaz z hlavy. Vlasy jsem si před operací stříhala na krátko a myslela jsem, že to bude stačit. Ne nestačí to, jestli Vás čeká operace mozku, jděte se ostříhat na kluka. Fakt. Jsou to jen vlasy, dorostou. Proto popisuji tento proces. Abych Vám to sdělila. Vlasy jsem měla úplně ztvrdlé po tom, co mi je asi milionkrát přetírali dezinfekcí. Bolely mě. Sama bych si je neumyla ani náhodou a to ani nechtějte vědět, jaké bylo rozčesávání. A to jsou ty vlasy krátké! Asi si říkáte, že jsem si je měla oholit před tím umytím. Jo, to byl můj plán, ale naštěstí mi měl kdo vlasy umýt i rozčesat.

Zatím to vypadá, že byl nádor nezhoubný a bude to bez další léčby! Vice se dozvím až na onkologii. Zrak se mi už pomalu začíná zlepšovat, ale pořád to není ono. Všechno kolem mě se pořád točí, jako bych byla neustále opilá. Ne, není to tak skvělé :-D. A necítím část hlavy. To je další důvod, proč ji oholit. Mám pocit, jako bych měla vlasy nastřelené. Ale všechno tohle je normální, během několika měsíců to odezní. Chtěla bych všechno hned. Chodit bez doprovodu, nemuset být hlídaná, ale vůbec mi nedochází, že jsem po operaci mozku. Nedochází mi, jaký pokrok mé tělo udělalo. Jak je to skvělé, že už 10. den po operaci můžu být doma.

Takže bych chtěla jen tak do vzduchu poděkovat. Děkuju!

Sdílejte můj článek