Omlouvám se za delší pauzu mezi články. Asi vám nemusím popisovat, jak náročné bylo čekání na histologii. První jsem se dozvěděla, že je nádor asi nezhoubný, pak hraniční…Když jsme přijeli na onkologii, trošku mě vyvedlo z míry, když se mě přišla zeptat sestřička do čekárny, zda budu chtít na léčbu lůžko, když bydlím tak daleko nebo budu dojíždět (určitě se na to musí ptát každého, ale chápete mě…). Nebudu vás napínat tak, jako napínali mě…Nádor byl nezhoubný, další léčba není potřeba! Hurá! Musím být sledovaná, ale budu zdravá! Když se na to zpětně podívám, přehnalo se to všechno jako hurikán. Strašně rychle. Je to jako včera, když mi diagnózu oznámili. Jako nějaká hrozná noční můra.

Už jsem doma a dělám rychlé pohyby, ze kterých se mi strašně točí hlava, protože pořád zapomínám, že jsem byla na operaci.

Všechny ty pocity a záblesky mám někde hluboko uložené, ale i tak zapomínám. Je zvláštní, jak funguje mozek, když je pro něj něco škaredé, snaží se to odsunout někde daleko a nejlépe to uzamknout, ale i tak cítíte, že to tam je. Já vím, že se budu opakovat, ale nemůžu uvěřit, že je kolem čím dál víc lidí, kteří stále budou říkat, že to je vina psychiky. Nebo vlastně můžu, jsou to nešťastní lidé. Po návštěvě onkologie jsem se dozvěděla, že jsem si nemohla žádným způsobem nádor způsobit vzhledem k tomu, jaký typ to byl. Nikdo si ho nemůže způsobit sám. Buď se utvoří a nebo ne. Mají ho i lidé, kteří žijí zdravě. Nikdo nemůže zaručit, jestli se udělá nebo ne. Kdybych ale měla ty nešťastné lidi poslouchat na konci listopadu, kdy jsem už pochybovala o tom, že mi na něco přijdou a pomohou mi, tak bych teď měla nádor v hlavě a nedopadlo by to tak dobře, jako to dopadlo teď. Takže prosím, neposlouchejte ty nešťastné lidi, poslouchejte sebe. Věřte si…Lidé, kteří kecají ostatním lidem do života nejsou tak šťastní, jak se zdá…To neplatí jen v téhle situaci, platí to všeobecně. O to víc jsem velmi ráda, za lidi, kteří jsou na sebe i v dnešní době hodní. A ano, existují :-).

Ještě bych vám chtěla říct, že jsem moc ráda, že se vám mé náramky líbí a objednáváte si je. I když to trvá o něco déle. Nemůžu ještě sama chodit ven, vlastně jsem byla venku jen párkrát a to bylo buď k lékařce nebo ke kadeřnici. Ano, nechala jsem si vyholit zadní část hlavy a na straně jsem si nechala vlasy zkrátit. V životě jsem neměla tak krátké vlasy, měla jsem ráda, jak byly dlouhé, ale říkám:

„No a co! Vždyť to jsou jen vlasy, dorostou! Proč bych je nemohla mít šmrncovní, když už jsou krátké?“ Teď mě tak napadá, že se mi po těch krátkých vlasech v létě ještě zasteskne :-D.

Už se těším, až tady budu psát o cestování, nemůžu se dočkat! Ještě si na to budu muset počkat, ale už vím, kam to bude nejdřív. To je zatím tajemství, ale určitě to bude do tepla!

Sdílejte můj článek