Po tom, co jsem se dozvěděla, že mám nádor uprostřed mozku, jsem byla v pohodě. Dokázala jsem o tom mluvit, byla jsem ve stádiu řešení problému. Po pár dnech jsem se ale složila.
Proč zrovna já? Proč se to stalo zrovna mně? Vždyť jsem ještě mladá, celý život mám před sebou! A proč jim trvalo tak dlouho to zjistit?
Jsou to hrozné stavy a nejhorší ze všeho je, že Vám nemá kdo pomoct, lidi, které milujete, jsou s vámi, ale vy se cítíte pořád hrozně. Máte pocit, že nemůžete dýchat, potřebujete nutně na vzduch a něco dělat. Udělat něco proto, aby se posunul čas a vy jste měli k vyřešení problému zase o krůček blíž. Teda alespoň já to tak mám. Každý, kdo se tuhle hroznou zprávu dozví jen na tom podobně. Hlavou se Vám honí neustále to samé…
Jsem dost silná na to, abych to zvládla? Mám na to? A co když to nezvládnu? Co když na tom operačním sále umřu? Co budou dělat moji rodiče? Přítel? Sestra? Rodina? Mám věřit úplně cizímu člověku, který se mi bude vrtat v mozku, že to zvládne? Vždyť jsem člověk, který nikomu nevěří, jak to udělat teď, abych mu uvěřila? Prosím, ať žiju dál…
Když jsem se složila, nemohla jsem spát. Zdály se mi hrozné sny – holí mi hlavu, vezou mě na sál, cévkují mě, rodiče brečí…Tragické sny, po kterých jsem se pokaždé probudila zpocená a ještě více unavená. Když už jsem byla nevyspaná druhý den, rodina mě odvezla do krizového centra (první pomoc, při těchto stavech). Vůbec jsem tomu nevěřila, ale pomohli mi. Když jsme odjížděli, dokonce jsem snědla půlku croissanu. Když to však byla druhá noc, už jsme jeli na psychiatrickou pohotovost. K tomu mám vtipnou historku…Hádejte, kde je psychiatrická pohotovost v Ostravě na Fifejdách? Na záchytce. Poprvé v životě jsem byla na záchytce (a asi jako jediná si to pamatuji). Měla jsem z toho obavu, protože personál na záchytce musí být proti všem obrněný, ale na mě byli moc hodní. Injekci na zklidnění jsem dostala na lůžku v cele. No povězte, kdo má takový zážitek? 🙂
K injekci jsem vyfasovala i antidepresiva. Vždycky jsem byla proti nim, ale po tom, co jsem zažívala už vím, že mohou i pomoci. A opravdu hodně! I tak mám potřebu pořád něco dělat a tak jsem většinu letošních dárků vyráběla. Do toho pletu, prostě musím neustále něco dělat.
Když berete antidepresiva, máte pocit, že zvládnete všechno. Že jsou ty hrozné stavy pryč. Pak máte nutkání prášky vysadit – vždyť to přece zvládáte. Opak je pravdou. Všechny pocity úzkosti máte jen potlačené. Je to ve Vás pořád, ale díky těm práškům se to neprojeví. Bohužel to cítím, i když si vezmu prášek o něco později, než bych měla a tak jsem se dostala k psaní tohoto článku. Nepíše se mi to jednoduše, je těžké podělit se s veřejností o své problémy. Pro mě je těžké se podělit i o jakoukoliv obavu. Třeba tu, že se bojím, že se neprobudím. To je můj největší strach. Proč to ale píšu? Jednak abych se vypsala a za druhé je tento článek věnovaný všem, kteří si tímto procházejí nebo procházeli. Nejste v tom sami! A pro ty, kteří mají někoho takového ve svém okolí…Nemůžete nijak pomoct. Pomáháte už tím, že s tím člověkem jste. Že s ním děláte věci, které zrovna dělat chce. V mém případě je to dlouhá procházka na čerstvém vzduchu v jakýkoliv čas. Tento článek jsem začala psát, když mi nebylo zrovna nejlépe, ale pomohlo mi se z toho částečně vypsat. Jestli prožíváte něco obdobného, zkuste to taky. Každý si musí přijít na to, co mu pomáhá, ať už je to cokoliv.
Říká se, že se člověku nedějí věci, které nemůže překonat. Na to si vzpomeňte vždy, když Vám nebude dobře. Jste silní i když si to o sobě nemyslíte! Všem Vám držím pěsti, ať už je před Vámi jakákoliv zkouška.
Milá Ann, číst takové články je vždycky bolestné a člověk často neví, co na takové životní události napsat. Líbí se mi, jak se k vážným věcem snažíš přistupovat co nejoptimističtěji a z celého srdce Ti přeji, ať vše dopadne dobře a ty se v budoucnu můžeš těšit už jen z toho dobrého.
Hodně štěstí!
Lenn, takové komentáře mě vždycky potěší. Moc děkuji a přeji vše nejlepší do nového roku! 🙂
Ann, přeji ti hodně sil a optimismu. Budu držet palečky a užívej života, bude líp!
Pusu ByGabra
http://www.bygabra.cz/
Moc děkuji, Gabi.
Pekne napsany clanek. Clovek ma vzdy dostatek sil na prekonani aktualni zivotni zkousky, byt to tak nemusi vzdy vypadat. Preji hodne stesti pri zakroku a viru v uzdraveni.
Buh je s Vami 🙂
Jirka
PS: prochazka je vzdy skvele osvezeni mysli i ducha 🙂
Děkuji, Jirko 🙂