Poslední týdny jsem se dostala na své psychické dno, jak jste se mohli dočíst v článku Když přijde úzkost. Byl to jen začátek, nemohla jsem dál a myslela jsem si, že tentokrát už se neodrazím. Být s takovou diagnózou už od září doma je velmi těžké. Přišla jsem o veškerý kontakt s lidma, musím se podřizovat vycházkám, což mi přijde v mém případě naprosto nesmyslné. Protože i tohle velkým dílem přispělo k mému nynějšímu psychickému stavu. Od operace jsem zavřená jen doma. Myslela jsem, že právě náš byt je k tomu perfektní. Čtyři pokoje, dva balkóny…Je přece nemožné mít v takovém prostoru klaustrofobii. Opak je pravdou. Když můžu, jdu ven (s pomocí někoho). Bylo mi špatně už jen z myšlenky, že se do bytu budu muset zase vrátit. Měla jsem strach, že si mé nové město znechutím, že už tady nebudu moct bydlet. Tohle všechno může zavinit pokles serotoninu a dlouhodobá nemocenská. Ale protože jsem bojovník (ano, už to tvrdit můžu), odrazila jsem se.
I když si myslíte, že světlo na konci tunelu není, musíte si věřit. Při nejmenším tam bude alespoň baterka.
Prošla jsem rukama několika psychologů, několika psychiatrů a doktorů vůbec. V mém případě to spíš z velké části zkazili, než že by pomohli. Bohužel je to tak. Čím déle jsem v mé situaci, tím víc si uvědomuju, že musím věřit jen sama sobě. Je to jen nějaká životní fáze, kterou si každý musíme projít. Než abych ale plakala nad rozlitým mlíkem, raději to opět nějak zužitkuju. Každému z nás se v životě dějí špatné věci. Některým z nás horší. To je život. Za posledních pár týdnů jsem se ale setkala s lidmi, kteří mají ty životní osudy bohužel horší. Tak špatné, že je to doslova vysálo. Málem se to stalo i mně, proto vím, o čem mluvím. Podle mě je to obrovská škoda, je to věc, kterou nesmíme v žádném případě dopustit! Máte pocit, že vaši pozornost musíte soustředit jen na problémy. Že nemůžete mluvit o ničem jiném než o „tom“. Pak už to jde do stádia, kdy se odmítáme bavit s ostatními, protože řeší pro nás nepodstatné věci. „Proč se s nimi vůbec bavit, když nechápou, čím si procházím?“
Není špatné uvědomit si, jak věci opravdu jsou. Ale je špatné zapomenout na věci, které nám dělají radost.
I když si myslíte, že to tak není, tak každý, opravdu každý se někdy potřebuje bavit o „blbostech“. Je to z důvodu, že naše mysl potřebuje vypnout. Nikdo nemůže do nekonečna řešit jen ty špatné věci. Naše tělo je chrám, chovejte se tak k němu. Touto druhou částí článku chci udělat další články už na téma: Jak bojovat proti úzkosti. I když slovo bojovat není úplně to správné – pochopíte v dalším článku. Společně ji porazíme a nakonec zvítězíme! Takže se zatím mějte krásně a nezapomínejte se občas bavit i o hloupostech. Ať nás ty naše problémy úplně nepohltí.
A nezapomínejte, že bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy…