Dlouho jsem se neozvala, vím. Mnoho z Vás čekalo na rozřešení mé diagnózy, kterou už znám…Po čtyřech měsících, jsem byla na magnetické rezonanci, jak už jste se mohli dočíst v minulém článku. Po magnetické rezonanci jsem dostala zprávu od neuroložky, že mám nějaký nález, který je potřeba konzultovat a ať se v pondělí dostavím do ordinace. Zprávu jsem dostala v pátek odpoledne. Asi si dokážete představit, jak těžký víkend to pro mě byl. Co to asi bude? A bude se to dát léčit? Myšlenky v hlavě se mi honily pořád dokola. Snažila jsem se všemožně zabavit… Hlavně, aby už bylo pondělí a vím, co to je. Jak je možné, že Vás nechá lékař nervovat se celý víkend? Bylo to hrozné…
V pondělí ráno, jsem se dostavila do ordinace, nemohla jsem ani dospat. Má neuroložka tam ani nebyla, sestřička mě poslala domů s tím, že jakmile se tam doktorka objeví, zavolá mi. Dojeli jsme s přítelem domů a hned volala. Mají pro mě žádanku, kterou si jen vyzvednu. Jeli jsme zpět a v ordinaci byl zástup který mi řekl, že je to moc špatné, všechny problémy jsou z mozku, ve kterém mi něco roste a musí to ihned ven. Doktorka mi sdělila, že je jí líto, že jsem tolik měsíců lítala po doktorech, přišlo se na to až teď a snad to nebude zhoubné. Byl to šok, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Řekla, ať ihned jedu do nemocnice a vyhledám neurochirurga. Byla jsem v šoku, v hlavě se mi honilo všechno možné. Bude to operovatelné? Bude to bez následků? Přežiju to?
Asi za půl hodiny jsme měli schůzku s neurochirurgem, který řekl, že to operovatelné je a doporučuje to dát pryč s tím, že jelikož se jedná o mozek, jsou tam větší rizika. Okamžitě jsem se měla rozhodnout, zda operaci chci a jestli před vánocemi nebo po novém roce. Řekla jsem že po novém roce. Přišlo mi sobecké nechat se operovat před vánocemi a zkazit všem svátky, kdyby to nedopadlo dobře… Přece jen je to mozek…
Ještě v ten den jsem s přítelem odjela za rodiči. První den byl v pohodě, pak se můj psychický stav začal razantně zhoršovat, až jsem skončila na prášcích (proto jsem schopná o tom psát).
Stavy, jaké jsem zažívala bych nikomu nepřála. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, ještě víc jsem zhubla. Byly to nejhorší dny v mém životě. Teď je to lepší jen kvůli práškům, už se neklepu a nějak funguju. Nyní zvažujeme možnost, uskutečnit operaci ještě před vánocemi. Tak se uvidí. Nevěděla jsem, zda v blogu pokračovat nebo ho přestat psát. Ale myslím, že mi může pomoct vypsat se z tak těžké životní situace. Je mi teprve 20 let, ještě jsem pořádně nic nezažila. Musím být silná, ať se mi splní přání a procestuju toho co nejvíce. Život se mi teď převrátil vzhůru nohama, ale už mám alespoň nějakou víru, že to bude zase dobré. Jen se to vyndá ven a pojede se dál!
Je to jen takový nájemník, který se vystěhuje…
A pak se na tomhle blogu objeví články z cest, už se těším, až to bude za mnou.
Jen nechápu naše zdravotnictví, tolik měsíců je člověk doma, musí doslova prosit ať ho na ten magnet pošlou a pak se zjistí tohle.. Mají v tom nehorázný bordel, ale snad, když se už ví, co to je, bude zase vše v pořádku.
Takže jsem se včera naučila plést a za chvilku bude hotová extra heboučká šála. Už se těším.
Hlavu vzhůru! 🙂