Tento blog jsem odstartovala článkem – Než mi přišli na nádor. Hlavním záměrem bylo, informovat a pomoct lidem, kteří si podobnou situací prochází, anebo ji přiblížit ostatním. Což se mi povedlo a jsem za to nesmírně ráda.  Je to velmi osobní blog a tak jsem se rozhodla, napsat o tématu, o kterém se moc nemluví. Každý (teda až na výjimky), kdo se v životě setká s vážnou diagnózou, se dřív nebo později ocitne na psychiatrii. Není to sprosté slovo, jen se o něm nemluví. Neznamená to, že člověk není dostatečně silný. Prostě to tak je. Když jsem se o diagnóze dozvěděla, přešla jsem do stádia řešení – nastal problém, pojďme ho vyřešit. Když jsem vyřešila, co se dalo, přešla jsem do dalšího stádia – černý humor. Ano, ten vás provází po celou dobu, bez něj to nejde. Je to takový obranný mechanismus. Pro „diváka“ je to naprosto nepochopitelné. „Vždyť je to vážná situace, jak si z toho můžeš dělat srandu?!“ Kdyby si z toho člověk nedělal srandu, zbláznil by se dřív, než by mu lékař vůbec něco diagnostikoval.

No a pak nastává to nejhorší stádium – dojde vám, co se vlastně stalo a jaké to může mít následky. Moc přemýšlíte a to není nikdy dobré.

Já jsem odmalička velmi přemýšlivý člověk, ne že bych byla „chytrolín“, o tom tenhle článek není. Znamená to, že mi hlava v jednom kuse „jede“. Napřed mi pomáhalo procházet se, ve dne v noci. Pak jsem ale začala mít pochyby, jestli to vůbec zvládnu.

Obdivovala jsem ostatní, kteří si tím prošli a zvládli to. Myslela jsem, že na to nemám.

Objevily se u mě velké úzkosti. Není to takový ten stres, který vás přepadne, když máte mluvit před velkým množstvím lidí a myslíte si, že to nezvládnete. Byla to velká úzkost přecházející v depresi. Nešlo s ní pracovat. Nechtěla odejít. Nemohla jsem spát – měla jsem noční můry. Nemohla jsem jíst, chtělo se mi zvracet. Cítila jsem se slabá. Začala jsem hubnout, bohužel v době, kdy už nebylo co hubnout. A tak jsem se ocitla v krizovém centru v Ostravě. Tímto bych je ráda doporučila dál. Když se dostanete do takto bezvýchodné situace, jsou tam pro vás a pomohou vám. Bohužel, má úzkost byla tak rozjetá, že jsem byla v pohodě jen hodinu. Ještě tu noc jsem musela jít na psychiatrickou pohotovost (která je v Ostravě na záchytce. Když si odmyslíte tu situaci, tak je to celkem vtipné – pamatujete si vstup i odchod 🙂 ). Tam jsem dostala antidepresiva. Bylo to dočasné řešení. Konečně jsem se vyspala, najedla – byla jsem v útlumu. To je důvod, proč jsem zvládla čekání na operaci. Úzkost skoro vymizela. A když přišla, nebyla nepřekonatelná.

Takže se nestyďte a nechte si pomoct, v tomhle případě hraje psychika velkou roli. Tělo se pak uzdraví o mnoho lépe. Také mi trvalo, než jsem přišla na to, že se není za co stydět, že to neznamená, že jsem slabá.

Ten nejhlavnější důvod, proč článek píšu je ale vysazování antidepresiv. Když proběhla operace a o pár týdnů později jsem se dozvěděla dobré zprávy, tak jsme si s paní doktorkou řekly, že je začnu pomalu vysazovat. Každý lékař vám řekne, že vysazování musí být pozvolné a máte si dát pozor. Na co si dát pozor? Co to znamená? Vůbec jsem netušila, co se může stát. Bylo mi řečeno, že mám dávku postupně snižovat – celou tabletu, půl tablety čtyři dny, pak čtvrt…Každý mi říkal, ať je vysazuju opatrně, a tak jsem sníženou dávku udržovala na dvou týdnech, místo čtyřech dnech. Když jsem měla dva týdny půlku tabletky, objevily se mi strašné noční můry. Takové, že jsem se bála chodit spát. Po dvou dnech mi došlo, že mi pan doktor na pohotovosti říkal, že se u tohoto tipu antidepresiv mohou vyskytnout. Jelikož to byly už dva týdny, půlku jsem snížila na čtvrtku. A pak mi došlo, proč se říká opatrně…Úzkost (ne ta, co se dá zvládnout) se mi vrátila v plné parádě zpět. Nechápala jsem proč. Všechno už bylo za mnou. Nechápala jsem, co byl spouštěč. Nechápala jsem, kde se vzala. To, co jsem nabrala, jsem zase shodila. Tentokrát jsem byla na psychiatrické pohotovosti v Brně, kterou je součástí krizové centrum a mluvíte tam přímo s lékařem. Bylo mi sděleno, že tento stav je zcela normální. Nastal kvůli dřívějšímu (mají se brát půl roku) a špatnému vysazování. Nestačí být pod dohledem obvodního lékaře, který vám jen předepisuje prášky, musíte být pod dohledem psychiatra. Ano, antidepresiva vám mohou přivolat deprese, slyšíte tam tu ironii? Rozhodla jsem se, tak osobní článek napsat, protože jsem se dozvěděla, že se s takovou situací lékaři setkávají čím dál častěji. Obvodní lékař to nemusí vždy vědět. Takže jsem teď na úplném začátku. Antidepresiva, která beru, se musí brát minimálně půl roku a díky tomu, že jsem je vysazovala dřív, tak je musím brát na novo, aby se nestalo to, co teď. Tuto špatnou zkušenost se snažím obrátit v pozitivní a předat ji dál. Přeji vám všem, kteří jste na samotném začátku – mnoho sil. Myslím na vás a rozhodně silní jste!

Sdílejte můj článek